Stále mohou způsobit katarzi

Obsah:

Stále mohou způsobit katarzi
Stále mohou způsobit katarzi
Anonim

S Flaming Lips to není snadné. Poněkud otřepaným způsobem říkali, že jsou americkou odpovědí na Radiohead. Poněkud ponuré a abstraktní texty, podivné, děsivé, hedvábné mužské vokály a také experimentální kapela, která je pověstná tím, že téměř v každé skladbě má nějaký zvláštní zvuk, vychytávku nebo překvapivý spínač. Tyhle přechody jsou nejnapínavější, nikdy neuhodnete, kdy bude následovat taková typická zatáčka, která se z pomalého, tak a tak velkého čísla rázem provalí v něco obrovského. A to vše se děje způsobem, který není vůbec chytrý, poučný nebo grandiózní.

Nějaký šok

THE-TERROR-FINAL
THE-TERROR-FINAL

Dílo Flaming Lips je tedy poměrně pestré, v jedné písni většinou přinášejí písničkářskou linku, která byla populární v předchozí dekádě, v další mají zvláštní mix country a ve třetí píšou obrovské party číslo. Při jejich poslechu může člověk snadno nabýt pocitu, že se tito muzikanti ve všem vyznají, a také narazit na depresivní definici, že hrají rockovou hudbu myslícího člověka. Navzdory tomu se kapela nemohla stát neoblíbenou, protože všechny jejich písně jsou naplněny jistou nafoukaností, jako by to nebrali tak vážně.

Mimochodem, americká kapela není vůbec považována za mladou, byla založena v roce 1983 a na svůj velký průlom si musela dlouho počkat. Úspěch jim přinesl až Soft Bulletin z roku 1999, který byl téměř posledním oslavovaným rockovým albem minulého tisíciletí (americký Pitchfork, který je považován za nejvýmluvnější a rozhodující časopis, jej ohodnotil 10/10). Ve skutečnosti to bylo jedno z posledních velkých rockových alb, které bylo oslavováno jednotně. Kariéra The Flaming Lips byla od té doby relativně nezlomená a Yoshimi Battles the Pink Robots z roku 2002 bylo možná ještě lepší než jejich průlomové deváté album.

Zpočátku jen pulzující

Jejich předchozí LP Embryonic na druhou stranu přineslo zvláštní změnu v hudbě, jako by to nebrali tak na lehkou váhu. Flaming Lips se často vyznačovali jakousi melancholií, ale z Embryonic si - až na jednu výjimku - pamatuji jen pochmurnost. Jedinou výjimkou byla samozřejmě I Can Be a Frog nahraná se zpěvačkou Yeah Yeah Yeahs Karen O, kterou zachránila zpěvačka napodobující zvuky zvířat v telefonu. Panoval velký strach, že Terror bude ještě nevrlejší, protože vůdce skupiny Wayne Coyne se krátce předtím rozešel se svou přítelkyní, se kterou byli spolu pětadvacet let.

První skladba nezačíná špatně, zpočátku jako by mp3 přehrávač zamrzl, ale postaví z něj hypnotickou skladbu, ale rychle to potvrdí můj strach: Flaming Lips se oproti tomu hodně změnili k tomu, jak jsem je znal a jak jsem je miloval. Spustí se snové vokály a zároveň se spustí trhaná kytarová hra, která připomíná legendární noise rockovou kapelu Steva Albiniho Shellac. Druhá skladba je mnohem zastřenější, zprvu je slyšet jen pulsace a nějaké elektrické bublání, které je pak skoro tak hlučné, jako když MZ/X navštívil rodinu Mézga.

Tady už můžete vidět, že Terror je druh desky, kterou lidé opravdu milují a respektují, ale poslouchají ji maximálně jednou za rok, pokud si ji vůbec vezmou do ruky. Kulatý celek, s klidnějšími, meditativnějšími částmi a divočejšími čísly, které na sebe navazují tak, aby poskytly co největší zážitek. Z této látky nelze vytrhnout žádná čísla, jinak ztratí svou sílu. Stále jdou přes palubu s více než desetiminutovým Lust, album sedí pod ním, se dvěma vysokými body, ale jsou také rozmístěny tak, že nás na konci už nic nepřekvapí a album končí v tak, že jsme několik minut neslyšeli nic zajímavého.

Ještě méně hráčů

Jednou nebo dvakrát dokážou způsobit malé překvapení, katarzi, nebo chcete-li šok změnou nebo nečekaným zvukem, ale není pochyb o tom, že se teď od písně vzdálili nejvíce- jako písničky. Tento směr bylo možné objevit i na předchozí nahrávce Embryonic, protože hudba prostě plynula každým výjimečným momentem. Už tehdy byl poslech Flaming Lips takový, že chvílemi to byla spíš hudba na pozadí, dalo se z toho vystoupit, a když se pak otřásli, mohli jste se zase vrátit do jejich světa. Tentokrát bylo chytačů ještě méně, ale i tak to stojí za poslech jednou nebo dvakrát.

Doporučuje: