Jsme zlobivější než před pěti lety

Jsme zlobivější než před pěti lety
Jsme zlobivější než před pěti lety
Anonim

Nemyslel jsem si, že si jednoho dne budu stěžovat na to, jak mě lidi otravují, ale teď nastala tato chvíle. Jsem náhodou podruhé matkou a musím to nechat být, tento stav mi umožnil objevit zajímavý a dost smutný jev. Před pěti lety jsem byla také těhotná, takže mám vzpomínky na to, jak se kdysi cizí lidé chovali k ženám s velkým břichem.

Několik známých si tehdy stěžovalo, že se nevzdají sedadel, nebo jim později nepomohou s kočárkem vyjít nebo sejít ze schodů nebo se sotva dostanou na druhou stranu, protože řidiči nezastavil by se. Při jejich poslechu jsem ani nechápal, na jaké jiné planetě to žiju, protože jsem nikdy nezažil žádné nepříjemnosti v MHD.

shutterstock 37792024
shutterstock 37792024

Jediné, s čím jsem měl potíže, byl přechod přes přechod s dětským kočárkem, řidiči opravdu nezastavili, když mě viděli, jak se tam vyřezávám. A taky byly chvíle, kdy někdo na víceproudé silnici zastavil a divoce mával, abych přešel, ale ostatní samozřejmě jeli stovkou v ostatních pruzích.

Když se vrátím k veřejné dopravě, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později budu posilovat tábor stěžujících si žen. Teď je ale všechno opravdu jinak než před pěti lety. Vzhledem k tomu, že zima trvala dlouho, kabát zakrývající mé břicho se mi sundal teprve před pár týdny. Dlouho jsem nemohla posoudit, zda je mé těhotenství vidět už před cizími lidmi. To, co se jednoho dne stalo, ve mně tuto nejistotu posílilo, protože i když ne ráno, odpoledne už bylo vidět, že jsem čerstvá matka. Jednou ráno na zastávce tramvaje stál vedle mě asi čtyřicátník a pořádně si mě změřil. Ano, rozhodně jsem měla pocit, že viděl, že jsem těhotná. O pár minut později vyskočil na otevírací dveře přede mnou a posadil se na poslední volné místo pár centimetrů ode mě. Překvapilo mě to, ale přesvědčil jsem sám sebe, že si možná myslel, že jsem baculatá.

V ten samý den jsem se cestou domů dostal do docela nepříjemné situace. Bylo nás zase hodně, stál jsem. Teta sestupuje z nedalekého sedadla. Na sedadle vedle něj mi jeho přítelkyně říká, ať si sednu. Na to přivede čtyřicátnice své dvě děti ze základní školy jako blesk a posadí je. Otočí se ke mně zády. Dobře, pomyslel jsem si, nechte děti sednout si.

Ale stará paní se s ním začala hlasitě hádat, proč mi nedá místo, nevidí, že jsem těhotná? Proč, nenosila děti v břiše? A už vyskočil a hlasitě pokračoval ve své řeči a postrčil mě ke svému sedadlu, abych si mohl okamžitě sednout, a vůbec, co je to za svět, že se čtyřiaosmdesátiletý musí vzdát svého místa?. Snažila jsem se ho uklidnit, řekla jsem mu, ať zůstane, prostě přestanu, stejně brzy vystoupím, ale on mi to nedovolil. Je dobře, že jsem opravdu musel počkat jen 5 minut a vystoupil jsem, protože to bylo velmi trapné.

Buď je těhotná, nebo přibrala
Buď je těhotná, nebo přibrala

Po pár týdnech přišlo jaro, kabát se svlékl a všichni jasně viděli, co se děje. Navzdory tomu se nic nezměnilo. V autobuse a metru se lidé drží především na sedadlech, přepínat se s ženou s velkým břichem je prostě nenapadne. Ani když musím stát tak blízko (neúmyslně), že mi mají hlavy skoro v žaludku. Raději soustředěně čtou nebo používají mobilní telefony, ale samozřejmě se pokradmu rozhlížejí. Tramvaj je zajímavá, alespoň ta, kterou cestuji, je o něco lidštější, protože je běžnější, když si toho někdo všimne a řekne, ať si sedni.

To nejhorší se stalo před několika dny. Musel jsem jet autobusem s naším malým psem a batohem na zádech. Všechna místa v autobuse byla obsazena. Mezi lidmi, kteří tam sedí, jsou mladí lidé, staří lidé, lidé s tetováním i obyčejní lidé. Nikoho nenapadlo, že pro nastávající maminku nemusí být dostatečně bezpečné manévrovat vestoje na schodech s jednou rukou a batohem. Když se někdo zvedl, aby vystoupil, byl jsem rád, ale z druhé strany skočil mladý kluk, takže jsem si ani neměl šanci sednout do volného prostoru. Čekal jsem takhle asi 10 minut. Málem jsem zapískal. Samozřejmě, manžel mi doma dal zabrat, proč jsem někoho nepožádala, aby mi dal své místo, ale pak to byl tak ponižující a sračkový pocit, že mě ani nenapadlo s těmi lidmi mluvit, natož je o něco žádat.

Je opravdu nepochopitelné, že těhotná žena nechce sedět z lenosti nebo takových privilegií, ale spíše kvůli únavě nebo bezpečí? Vždycky se bojím, že když náhle zabrzdím, někdo na mě spadne nebo mě udeří loktem do břicha a kdo se mi pak omluví?

Změnil se svět opravdu tolik? Nebo jsem měl před pěti lety jen velké štěstí?

Doporučuje: