Zahájení mateřské školy není snadné. Na jedné straně jsou tu intelektuální výzvy s mnoha otázkami napsanými v A4, tajný systém, podle kterého se oblečení, boty a kabáty musí dávat jinam. Pak je tu mentální část, takže když jsem opustil plačící dítě, mohl jsem ještě vyjít na ulici, než začnou bučet.
Všechno to začalo, když se na sebe s otcem loni na jaře podívali: nechte ho být chůvou!
Pokračovalo to tím, že poté, co se mi podařilo dostat do školky, jsem se půl léta trápil, jestli na něj není příliš brzy, bohužel, co se mnou bude mezi tou spoustou cizích lidí, kde nerozumí přesně tomu, co říká, nedostává trvalou zpětnou vazbu a zcela jistě nebude středem světa. Navíc asi chytne spoustu nemocí, protože to tak prostě je.
Musel jsem se spřátelit s tím, že dříve nebo později určitě přijde chvíle, kdy ho budu muset pustit z rukou, tak proč to neudělat, pokud by to podle mého nejlepšího přesvědčení bylo to nejlepší pro něj.
Byli jsme na rodičovské schůzce, kde se nám ulevilo, když jsme našli vílí pečovatelky, byli jsme na dni otevřených dveří, kde si mě dcera půl rána ani nevšimla, tolik ji zaujaly dostupné hračky a děti. Takže jsme se připravili, že si na to zvykneme s největším klidem.
Samozřejmě pro nástup do mateřské školy je nutný i test rodičovské způsobilosti, pro ty čtyři otázky o velikosti A4, které jsme dostali o zvycích a anamnéze dítěte, nenacházím jiné vysvětlení, u tří jsem se potil dny předtím jsem prokousával všechny otázky ohledně samostatného oblékání (nikde, ano, ale tam, že nechce své květované triko, ale kočičku) a co nejí (všechno, když má chuť, nic, pokud ne) typ otázky.
Nakonec jsme se přihlásili na trénink v pondělí ráno, první den, byla to jednoduchá záležitost, nic jsem nedělal, jen jsem seděl na kraji pískoviště a pozoroval ho, jak si hraje, povídal si s sestřičku a po hodině a půl jsem utěšoval to bouřlivé dítě, aby se nebálo, přijdeme i zítra.
V úterý už nezačneme na dvoře, ale ve skupince. Druhá výzva pro maminku: co dát kam v šatně, protože je v pořádku, že je tam nápis na skříni/polici, ale kdo vysvětlí, proč musíte převlékání, boty a bundu umístit na tři různá místa, můj host je na zmrzlině. Taky tam trochu nechám, o což se nijak zvlášť nestará, když se pro to vrátím. Jsem tak hrdý, že je to tak chytrá velká holka, a trochu mě uráží, že se věc tak vyřešila.
Ve středu se pak ukáže, že dítě je ke mně stále připoutané, protože když zastavíme před školkou, začne vzlykat, a zatímco se mu snažím obouvat přebalovací boty, drží se mi na krku. Jen zopakuji, jak se budete cítit dobře, hraček je spousta, ostatní čekají a nakonec to sundám a předám domovníkovi.
Dokonce na chodbě ho slyším, jak na mě křičí, vytáhnu nohy ven a jdu ven. Ani další dny nejdou o moc lépe, i když podle sestřiček po mně dlouho nebrečí a s ostatními se cítí obzvlášť dobře, přiznávám každé ráno puntičkářské dítě a středně uražené v odpoledne - ale aspoň už ráno nebrečím. Teď počítám dny, než uplynou dva týdny, během kterých si podle vychovatelů zvykne i to nejmateřštější dítě - dokud nepřijde černá polévka, o které všechny moje přítelkyně říkají, že přijde, až si dítě uvědomí, že bude to tak i potom.
Jak si na vás zvyká?