Neviditelné ženy na olympiádě

Neviditelné ženy na olympiádě
Neviditelné ženy na olympiádě
Anonim

Muslimské ženy na olympiádě? Pokud si jich svět všimne, mluví o nich většinou proto, že jsou jinak oblečeni. Přesto tyto ženy pracovaly velmi tvrdě, aby tam byly v Londýně, v mnoha ohledech mnohem, mnohem tvrději než jejich maďarské, americké nebo albánské konkurentky. Sportovci z Íránu, Iráku, Pákistánu, Saúdské Arábie, Bahrajnu (a mohli bychom vyjmenovat další) jsou téměř neviditelní, Google není jejich přítel, těžko o nich najdete obrázky nebo články.

Soulmaz Abbasiazad je íránský veslař
Soulmaz Abbasiazad je íránský veslař

Mohli bychom si myslet, jaké mají tyto ženy štěstí, protože už toho na stůl položily tolik, že mohou kdykoli požádat o azyl v zemi, o které se mnozí domnívají, že je snazší žít, a být konečně svobodné. Jsou mnohem odvážnější než to, nebojují za sebe, ale za své země a/nebo své krajany.

Jejich osobní sny jsou obrovské, záleží na jejich původu, chtějí mír, svobodu a rovná práva. Mezi jejich sny sportovců patří věci jako 50metrový plavecký bazén, aby konečně nemuseli trénovat v hotelovém bazénu (hodinu denně, protože zbytek je pro muže), nebo stadion, kde by mohli běhat bez doprovázen desítkami nadávajících mužů..

Poprvé v barvách Saúdské Arábie se mohou atletky zúčastnit olympiády v Londýně. Jejich přítomnost je do značné míry úspěchem mezinárodní sportovní diplomacie, protože zemi hrozilo vyloučení kvůli genderové diskriminaci. Stejně jako v Afghánistánu je většina saúdských mužů silně proti sportování žen, ale oficiální sdělení trvají na tom, že jejich rozhodnutí nebylo řízeno vnějšími faktory.

Vysocí saúdští představitelé řekli BBC, že „věříme, že společnost bude schopna tyto změny přijmout“. V oficiálním oznámení stálo, že pokud se úspěšně kvalifikují, mohou se her zúčastnit i saúdskoarabské atletky, samozřejmě v oblečení, které „neuráží jejich důstojnost“.

Jeho přítomnost je ve sportovní diplomacii úspěchem
Jeho přítomnost je ve sportovní diplomacii úspěchem

Oblečení muslimských sportovkyň vyvolává mnoho zajímavých otázek, protože mnohé z nich pocházejí z prostředí, kde je zvykem na olympiádě ukazovat podstatně méně než obvykle. V této obrazové galerii s mottem „Hijab není handicap“jsou sportovkyně, které se v souladu se svými tradicemi rozhodly zúčastnit her v šátku zakrývajícím vlasy. Pro gymnastu, šermíře nebo vzpěrače to není problém, ale ve světě juda propukl skandál. Na druhou stranu mezinárodní federace uvedla, že použití oděvu během soutěže není bezpečné a trvá na tom, aby všichni soutěžící soutěžili v duchu tohoto sportu, v oblečení, které odpovídá zásadám sportu – bez hidžábu..

Pro nás to byla nanejvýš zajímavá epizoda, ale pro dotyčnou sportovkyni a její rodinu je to vážná otázka, na kterou sotva existují dobré odpovědi. Otec sportovce Wodjan Ali Seraj Abdulrahim Shahrkhani pohrozil, že jeho dcera za takových podmínek raději závodit nebude. Nezáleží na tom, zda chránil svůj život a život své dcery, nebo se rozhodl v souladu se svými zásadami. Ještě horší světlo na tělo vrhá fakt, že federace juda nakonec ustoupila a přesto umožnila Shahrkhani soutěžit v hidžábu. Zakázat hidžáb takovým způsobem, že se nakonec ukázalo, že obavy o bezpečnost byly falešné, byl arogantní krok, který postrádal kulturní citlivost a toleranci.

Další atletka Saúdské Arábie, běžkyně Sarah Attar, se narodila a vyrostla vtipným způsobem v Kalifornii. V současné době tam studuje univerzitu, ale její otec je Saúd, takže se stala další členkou týmu jako dvojího občana. A tak se Sarah Attar proměnila z průměrné kalifornské vysokoškolačky na muslimskou běžkyni.

Sarah Attar v saúdských barvách. Dává to ženám naději?
Sarah Attar v saúdských barvách. Dává to ženám naději?

Sarah Attar není se svým podivným outfitem na běžecké trati sama, Afghánkyně Tahmina Kohistani startující na 100 metrů má větší problém, než zda jí více a teplejšího oblečení nepřinese nevýhodu. Tahmina, která ve všední dny trénuje v Kábulu, považuje za svůj největší zážitek v Londýně to, že šla trénovat do terénu a nikoho to nezajímalo. Doma každý trénink sledují desítky, někdy stovky hlasitě nadávajících a nadávajících mužů, kteří na ni křičí, ať jde domů, normální žena nemá na sportovišti co dělat.

"V mé zemi explodují každý den bomby, umírají lidé. Je pro mě velmi důležité, abych mohl reprezentovat tuto zemi s tolika problémy. Svět věří, že chceme válku, pro kterou neděláme všechno mír, ale to není pravda. Potřebujeme svobodu, chceme být svobodní," řekla Kohistaniová listu Telegraph. V rozhovoru také velmi skromně řekla: "Afghánská společnost není pro ženy dobrá. Ženy nemají čas pro sebe."

Jako jediná členka afghánské olympijské delegace se Tahmina Kohistani často cítí izolovaná, když ostatních pět (mužských) členů delegace sedí pohromadě. Řekla, že bez ohledu na to, jak dobře si povede, nebude spokojená, dokud se olympiády nezúčastní více žen z její země.

Při pohledu z Budapešti zpoza počítače se sportovkyně zpřísněných muslimských zemí téměř nevyskytují. Na internetu, zejména na Facebooku nebo Twitteru, jich najdeme jen pár, fotky z nich nejsou téměř žádné, ani v Googlu, ani v databázích velkých imageových agentur. Když pátráme po jejich jménech, zjistíme, že se účastní olympiády, ale není odhaleno, kdo jsou, odkud pocházejí ani jak žijí. Ještě méně je jasné, jak chtějí žít. Jaký druh svobody si pro sebe představuješ?

Doporučuje: