Ti, kteří dnes nedostávají květiny – i když by mohli

Ti, kteří dnes nedostávají květiny – i když by mohli
Ti, kteří dnes nedostávají květiny – i když by mohli
Anonim

Na Den matek jsme hráli na klavír sobě, matce, babičce a divili jsme se, proč pořád nemáme den otců institucionálně. Je tu však jedna skupina, na kterou nelze zapomenout – ty, které opravdu, ale opravdu chtěly, ale nemohly se stát matkami. Nyní jim předávám pomyslnou kytici s několika příběhy - protože většinou to na nich opravdu nezáleželo.

Je kolem mě spousta lidí, staré dámy, ženy středního věku, lidé v mém věku. Když se podívám na starší, jedna strana mého rodokmenu je jich plná. Jedna z nich, říkejme jí Mária, byla krásná dívka, brzy se vdala, její manžel byl stejně starý jako ona a žili v opravdu vzorném manželství. Jen miminko se neukázalo. Máriin manžel neváhal jít k lékaři - v té době to bylo velmi vzácné - doktor dokonce váhal, pak se zeptal a jeho milá žena? Ale Mária si myslela, že když jí Nejvyšší chce dát dítě, tak to udělá. Není dáno. Mária a její manžel pociťovali své otcovské city především na příbuzném, který se v raném věku stal polosirotkem, stejně jako Máriin bratr a jeho žena Ilona měli děti pouze mladších sester.

Ilona našla svého manžela v mladém věku, šestapadesátiletého emigranta, již v zahraničí. Chudák na rozdíl od Márie běhal ze sklepa na půdu, aby zjistil, zda existuje lékařské řešení - protože zjevně nebylo jasné, co je překážkou. Když jim řekli, že je nástrojová skříň vyčerpaná, byli velmi smutní – tehdy poprvé po roce 1956 navštívili Maďarsko. Ilonina švagrová najednou nemohla dýchat, když přišli s nápadem dát jim malou Eszter, které byly tehdy dva nebo tři roky. "Jsi mladá, u tebe je to ještě možné," řekli Eszterině matce, "ale u nás to možné není."Věřte mi, nebyla by s námi špatná hádka.“Samozřejmě, že to tak nefunguje, Eszter zůstala v Maďarsku, celou cestu jí asistovali vzdálení příbuzní, když se ze sladké holčičky stala špičatá puberťačka, mladá žena hledající sama sebe a posléze plnohodnotná rodina matka. Přemýšleli poté, co by se stalo, kdyby s nimi potom šel? Do daleké země však nebyla pozvána jen Eszter, ale všechny děti všech sourozenců. Pokud se jejich vlastní nenarodili.

Marianna doufala až do svých padesáti let. Celkově vzato utratil cenu jednoho rodinného domu za léčbu, zázračné léky a zázračné léky. Naprosto neúčinné. Celá rodina na ni tlačila, ale když jí byla navržena adopce, tak už ne. Smutek zůstal, krásná profesionální kariéra prožitá jako kompenzace, láska příbuzných dětí.

sám
sám

Gabriella se stala učitelkou, místo jednoho dítěte se stala „dětmi“stovek. Nyní v důchodovém věku, učitelka na internátu - svobodná (nikdy se nevdala) způsobem, který nikdy není sám. Jeho studenti z doby před 20 lety mu pravidelně dopisují a volají, možná proto, že se nestal svým, protože pak by ze stromů neviděl les tak jasně. Ten obrovský.

A ti mladší - Fruzsina byla také stvořena Bohem, aby byla matkou, mysleli jsme si ještě ve dvaceti. K jeho kulatému tělu patřila i kulatá duše, otravoval malé děti i tehdy, kdy jsme je ještě považovali za otravná stvoření a báli bychom se zodpovědnosti. Fruzsina a její partner zkoušeli všechny možné techniky a terapie – když nezabrala ani baňka, Fruzsina to vzdala. Nestalo se, nestalo se. Ani o adopci zatím neuvažovali, kdo ví, co přinese budoucnost. Teoreticky má ještě pár let na to, aby otěhotněla.

Jako Ágnes, hrdina mého posledního příběhu, paprsek naděje. Ten, který se nikdy v životě nebránil, ale prvňáčkovi se vyhýbal až do svých devětatřiceti let. Po třicítce také odešla z dlouhého a poměrně vyrovnaného manželství, protože, jak si uvědomila, její manžel vlastně děti nechtěl. Na vyšetřeních Ágnes řekli, aby si nedělala naděje, a začala jednat – zahájila adopční řízení a záměrně myslela i na znevýhodněné, poněkud zraněné dítě. Když se začala kamarádit s malým klukem, láska se jí nevyhnula. Pomyslela si, proč ne, jaké riziko bych podstoupila, až vlezla do postele s mnohem mladším mužem. Nedlouho poté byla zděšená a šťastná, když viděla: byla těhotná, ona, "neplodná". Okamžitě věděl, že toto dítě musí zůstat, bez ohledu na to, co otec řekl. Ke svému překvapení byl ochoten vzít si Ágnes téměř okamžitě – za jedné tvrdé podmínky. O chlapci k adopci nechtěl ani slyšet, jen o vlastním synovi. Po pár ospalých nocích Ágnes podmínku přijala – osud nás občas nutí k podivným oklikám. Nakonec se ale po rezignaci a vzdání se matky přece jen stala. A pokud žádné neporodí, pravděpodobně by na Den matek měla stále rozmazanou ruku držící květiny.

Nezapomeňme na ně dnes.

Doporučuje: