Nastávající maminka se před porodem promění v otrávenou myš

Nastávající maminka se před porodem promění v otrávenou myš
Nastávající maminka se před porodem promění v otrávenou myš
Anonim
obraz
obraz

„Zvládneš to opravdu dobře“– několik lidí kdysi chválilo 33-35. kolem sedmé jsem ráno neviděl přes masku pečlivě namalovanou na mém obličeji. "Jaké je tvé tajemství?" Moje tajemství bylo velmi prosté – snažil jsem se tyto lidi po šesté nebo sedmé hodině večer nepotkávat, aby plánované fyzické a mozkové zhroucení byla svědkem pouze moje nejbližší rodina. Ozývají se i střízlivější hlasy, na chodbě mě zastavuje vrchní personalista společnosti: „Slyšíte, máme firemního lékaře, ale žádné porodnictví. Táhni mě domů."

Zvládnu to ještě pár týdnů, říkal jsem si každé ráno, když jsem za sebou táhl své trosky na své oblíbené pracoviště. Jen už to nemusíte nosit. Jen ať nesněží, nebo alespoň ne tolik, abych se s autem nevysunul. Kozačky na podpatku si budu moci naposled nazout až příští pátek, do MÜPA v kozačkách jít nemůžu. Ještě chvíli vydržím. Pak hurá, sníh, relax, houpací křeslo, ještě pár týdnů před porodem doma.

A jak si Móricka představovala.

Ve čtvrtek mého prvního opravdového týdne doma jsem padl do postele a zjistil jsem, že jsem mnohem unavenější než minulý týden, kdy jsem ještě pracoval takříkajíc na plnou paru. Ne, do té doby jsem absolvoval dvě urgentní zakázky (ne, nepracuji, vzal jsem si domů jen pracovní stroj…), dvě schůzky s finančními odborníky, jednu schůzku s opatrovníkem, tři prezentační hodiny v rámci školní dny otevřených dveří na budoucí škole mé dcery, dvě bankovní transakce, v rámci nervy drásajícího dopoledne se mi podařilo získat výhodnou cenu na většinu internetových, televizních a telefonních služeb v rodině spolu s mojí oblíbenou uklízečkou z mého bývalého pracoviště jsme se snažili, aby byt alespoň zhruba odpovídal novorozenci, vyprala jsem velké závěsy, vzala dceru na plavání, na taneční kurz, nakoupila pár věcí, které se mi zdály strašně důležité, naplnila ledničku a po to všechno mě zděsilo, když jsem viděla, že na zbývající dny v týdnu je ještě vstup do školy, dětská porota a výstava, protože mami, ty jsi to slíbila. Dobrý. Na závod Poisonous Mice Rally jsem se přihlásila ve třiceti sedmi týdnech těhotenství.

Přijetí do školy nakonec nebylo tak špatné, ale dítěti se potom nechtělo domů, protože nadšení učitelé si ve vedlejší místnosti postavili domeček. Se skleněnýma očima jsem poslouchala mateřskou učitelku, zatímco jsem čekala, až dítě odloží babylon, který je také doma, ale se Zsoltim je to zajímavější. Dětská porota díky bohu dopadla druhý den jako nepřítomná, zhroutil jsem se na gauč jako mrtvola, protože jsme ráno procházeli výstavou, a když už jsem skoro spal, zastavil mě nečekaný host. Jste stále spolu? Myslel jsem, že se zastavím.

No dobře. A pak je tu zima. Lopata na sníh, saně, teď musíte využít sezónní radosti a musíte odhrnout příjezdovou cestu, i když do devíti večer není doma ani jeden válečný muž. Do té doby otec mých dětí trpělivě snáší amok, ale tady padá. Nech toho, ty kuře na hlavu, chceš na místě napsat zprávu o každodenním životě na oddělení předčasných porodů nebo o raných vývojových fyzioterapeutech ve městě? Možná jste se přihlásili na těhotenskou olympiádu, v triatlonu lopata na sníh-sáně-rychlost? Kromě toho vím, že budeš rodit, ne do Hvězdy patnáct let.

V noci sedím u počítače, můj přítel mě najde na Skype:

- Tak co sakra děláš?

– Daňové přiznání.

- No, tlak z počítače, kdy chceš spát? Protože to po porodu už nezvládnete.

Jak byste měli relaxovat? Řekněme, že na výletní lodi poblíž Kréty, při nečinném pohledu na tmavě modrou vodu zpod slunečníku, by moje hlava byla prázdná jako lahve od chlastu po rozlučce se svobodou. Jenže sněží a Kréta je daleko. Tady zuří šílenství na poslední chvíli, vše dodělat, zařídit, nakoupit, uklidit, prodiskutovat, přeskládat. Mohl by to být ten slavný hnízdící instinkt?

Porodím poněkud před stanoveným časem, zhruba ve chvíli, kdy se rozhodnu, že teď budu opravdu odpočívat. Některé věci nejsou hotové, hele, devlo, svět se zastaví, tramvaj Nagykörút ráno nejede, chleba u pekaře nebude a Barack Obama osobně volá, že nemůže vydržet minutu beze mě. Za chvíli jde samozřejmě svět dál, je pravda, že jedna dvě věci vzadu v lednici shnijí, na její místo se nesbalí ani jedno jídlo, ale sněženky se samy otevřou na zahradě tím, čas, kdy se dostaneme domů. Nejednal jsem však v jejich zájmu.

A teď ležím tady na posteli, Velký vyrábí loutky pro Malého, který zdvořile zírá na světýlka za loutkami v okně, nyní starým jeden a půl týdne. Nic nedělám, hlava je prázdná, vše funguje, hurá, sníh, relax. Teď.

Pokud bude řecká krize trvat tak dlouho, na Krétu se zjevně dostaneme za rok nebo dva. Na poslední chvíli, jako obvykle. Doufám, že se na lodi nikdo nezvrací, protože pak hurá, sníh, relax.

Doporučuje: