Jako by ze mě Gellért Hill chtěl vypadnout

Jako by ze mě Gellért Hill chtěl vypadnout
Jako by ze mě Gellért Hill chtěl vypadnout
Anonim
obraz
obraz

Pro širokou veřejnost Poronty existují v zásadě dva typy příběhů o narození. Je tam ono „proč to vydávají, to je čistá hrůza, ztratila jsem chuť rodit doživotně“a je tam „proč to zveřejňují, je to totálně nezajímavé, nudné, co na to říct? . Jelikož ten můj patří k těm druhým, nechtěl jsem o tom dlouho psát, ale všiml jsem si, že je tady malá menšina, jejíž členové na takových věcech sbírají sílu. No, pro jejich dobro, tady je příběh mého narození tam a zpět. Chcete se podělit o svůj porodní příběh? Pošlete nám jej na tuto adresu!

Bylo slunečné, příjemné nedělní ráno na konci května. Vstal jsem, vypotácel se do obývacího pokoje, stroj zatlačil dovnitř, když najednou… Flötty! Ne, ne vodnatý. Vypadlo ze mě něco mnohem ohavnějšího, ale za téměř devět měsíců jsem si pomalu zvykla na přinejmenším prapodivné biologické jevy, které těhotenství provázejí. To bude ta hlenová zátka, její jméno je hnusné. Ale na začátku 38. týdne? Mám toho ještě tolik na práci… Panika!

Po rychlém průzkumu odhaduji zbývající čas do doručení na tři hodiny až tři týdny. Mnohem konkrétněji, za dva dny, v úterý, moje porodní asistentka, která diagnostikuje čípek otevřený konečky prstů, a můj lékař, který žertem poznamenává, že stejně bude mít v sobotu pohotovost…

V pátek jsem od rána pociťoval nějaké bolesti, údajně bolesti z věštění. Večer však, protože se z nich s pravidelnými pětiminutovými přestávkami vyklubou docela přesné věštecké bolístky, překlasifikuji proces na porod. Kolem půl jedenácté dám povel: odjezd! Maximálně vás pošlou domů.

Když vyjdeme do pozdního jarního večera a držíme se za ruce, zasáhne mě vůně. Rostlina, možná jasmín? Bláznivě to vzkvétá a pomyšlení na to, že takhle spolu budeme chodit jako bezdětný pár naposledy, mě trhá. Tato vůně mi bude vždy připomínat tuto vzpomínku.

Dostat se do nemocnice byla jedna z mých hlavních starostí předem. Bezdůvodně: po pár jízdách autobusem a metrem klopýtáme před hlavním vchodem nemocnice István. ZAVŘENO. Rozespalý vrátný se ptá, co chceme. Porodit, když mě pustíš dovnitř.

Pak uvnitř ctg, vyplňování papírů, což je trochu směšné, protože mě lze počítat jen v omezené míře. A po vyšetření porodní asistentka prohlásí, že už není cesty zpět, čtyřcentimetrový čípek, jdeme na to. Ve skutečnosti na to dokonce dělá trhlinu. Od té doby jsem několikrát přemýšlel, jestli jsem udělal dobře, když jsem ho nechal jít. Nakonec jsem došla k závěru, že vzhledem k tomu, že nebyly vůbec žádné bolesti, dalo se usuzovat na stav miminka (byl v pořádku) a prý to celé zrychlilo, takže jsem nelitovala.

Potom to opravdu bolí mnohem víc, vezmu si to trochu zpět z obličeje ("hej, to je ta bolest?") a začnu se soustředit na úkol. Sedím v křesle naproti manželovi, pro kterého jsme zapomněli přinést převlečení, i když jsem tak moc chtěla. Další důležitou věcí, která doma zůstala, je voda, i když i ta je později velmi potřebná. Pak zkusím i postel.

Každopádně rodičovský pokoj je perfektní, útulný, s jednolůžkem, alternativní pokoj byl obsazený, ale stejně ho nepotřebuji, občas se přes zeď filtruje nějaký křik a křik, ale Nenechám se vyděsit. Nejlepší poloha - a také doporučovaná porodní asistentkou - se ukazuje jako svislá, přitisknutá k posteli a poté ke krku mého manžela. Občas mě obtěžují i čůrat, čemuž moc nerozumím a můžeme vypadat docela legračně, když se s trochou krve dopotácíme k záchodu, ale uděláme to. Ano, holil jsem se doma, tady klystýry neřeší.

Další mezihra, u které se ještě můžu sama sobě smát, ale už se z toho nemůžu dostat, je, když vejdou dvě jeho sestry as největším klidem začnou plnit skříň nejrůznějšími věcmi. krabice. Rád bych se jich zeptal, jestli je obtěžuji, ale raději bych se staral o své vlastní záležitosti, myslím, že to by měl být největší incident… a byl.

Na základě mého skvělého smyslu pro čas dokážu strávit viset na rameni svého přítele asi dvacet minut, což byla ve skutečnosti skoro hodina a půl, jak se ukázalo na základě následné diskuse. Mimochodem po celou dobu neskutečně pomáhá, nevtírá se prvoplánově, ale vždycky mám pocit, že se na něj můžu spolehnout. A to doslova dělám. To, že mě při přípravě naučili nějakou dýchací techniku, abych tu bolest vydržela, taky nějak naskakuje a docela to funguje. Nechávám bolest proudit mnou, snažím se plýtvat co nejméně energie.

Další vyšetření, pak nečekaná otázka od porodní asistentky: byla jste na plastické operaci? Znovu se uvnitř chichotám a listuji tím, co si myslel: prso? ret? Každopádně odpověď je jasná ne, ale pak se ukáže, že měl na mysli hysteroplastiku, protože děložní čípek nechce zmizet.

Další otázka: Chci úlevu od bolesti? Oh, no, já vím… protože to bolí jako čert, to je pravda. Ale tak nějak vždycky cítím, že to zvládnu a bolest je vlastně signál, moje tělo se mnou prostě tak komunikuje. Naštěstí jsem manželovi předem řekla, že tohle nechci, pokud to není nezbytně nutné, takže i on potvrzuje: neptáme se. Tímto způsobem dostanu pouze jednu injekci Nospa do děložního čípku a mohu začít vytlačovat.

Mezitím přijíždí doktor, děláme si legraci, že je opravdu sobota, den jeho pohotovosti, i když by měl začít až o pár hodin později. Najde vše v pořádku, popadne stoličku, postaví se vedle mě a položením na mé ruce pomáhá posunout dění kupředu. Navíc mi drží jednu nohu. Druhou řeší manžel s porodní asistentkou někde dole. Jak se později ukáže, dělá ochranu hráze, za což mu budu vděčná celý život, protože se nenařízla ani nepraskla (ne, Rito, nezůstala široká…).

Pár tlaků, jako by se ze mě chtěl Gellért Hill vykroutit, pak jsem vždycky trochu překvapený, že žiju a že jsem se nerozdělil na dvě poloviny. Podle doktora "ještě jeden a bude venku." Dobře, dáme si ještě jednu. Pak zase "ještě jeden a bude to venku". Nevrle se na něj dívám, vypadá teď hloupě? Ale teď by mohla mít pravdu, protože manžel to komentuje, že už vidí něco hodně chlupatého, doufá, že je to hlavička miminka. A skutečně, po dalším zatlačení vyklouzne a ve 2:45 se Albert s 3130 gramy a 52 centimetry narodí. A je to skutečně pravda: pak veškerá bolest a utrpení zmizí. vůbec netuším jak. Mezitím vyjde i placenta, ale už se tomu nemůžu pořádně věnovat, protože na mě položili syna teplého jako bochník chleba z trouby a on tiše mručí a pohybuje se na mém břiše.

Sedíme tam tři schoulení.

Pak to otevřete a vezmou vás koupat (myslím, že můj manžel je z toho všeho nejpyšnější, protože to také dělá). Tiše podotýkám, že tou dobou jsem již přijal myšlenku, že se v mém žaludku téměř z ničeho vyvinul homo sapiens s játry, nehty a řasami, ale dodnes nedokážu zpracovat fakt, že jsem také produkoval provázek, který připomíná zámek na kolo, který když uvidíte na filmu, viděl bych ho, okomentoval bych to "jaká slabá rekvizita" a který podle mého manžela také nebylo snadné přeříznout. První apgar miminku je 9, možná kvůli její lehce namodralé barvě, té pozdější už je 10, ale to je irelevantní, protože otec se za pár minut vrátí se synem. Dítě mu sluší.

Ještě jednou se společně vyčůrat, zkusit sát a pak vás vezmou na "rozcvičku". Ale litoval jsem toho, že jsem to nechal, nebo to alespoň nemělo být na více hodin, protože si myslím, že ani on, ani já jsme nebyli ve zvlášť špatném stavu. Možná to sehrálo roli v tom, že pro mě na oddělení dlouho nemohli najít místo, byl tam velký zmatek a nakonec jsem na porodním sále strávil půl dne.

Vrátím to ráno. Je to poprvé, co jsme spolu, syn se o mě otírá, velmi cílevědomě se ze mě snaží vymačkat mléko, zatímco oknem prosvítá ranní sluníčko. Sejdeme se…

madz

Doporučuje: