Palkónagló: Už nebudu mít dítě

Palkónagló: Už nebudu mít dítě
Palkónagló: Už nebudu mít dítě
Anonim
obraz
obraz

V poslední době často myslím na poslední minuty na porodním sále. Pamatuji si, jak se mi ulevilo, když jsem se loučil se stroji a nábytkem, jak bylo mé srdce šťastné, že je už nikdy nebudu muset vidět, nebudu tu muset trpět, mačkat, vydržet. Pak jsem se o pár dní později rozloučila s porodnicí, vesele a zpěvem, už sem nepřijdu, protože to nepotřebuji, už nebudu rodit a bude to takhle dobré., a jak je to dobré, hurá, udělal jsem to. Chtěla jsem dvě děti, manžel čtyři, tyhle tři krásky jsou výborný kompromis, jsme krásná rodina, Palkó je skutečný happy end, okouzlující těhotenství, sbohem porod.

Byl to dobrý pocit, díky zážitkům na porodním sále to vydrželo dlouho, pevně, tvrdě, moje duše spokojeně odpočívala, skoro osvobozena, že teď můžu začít řešit jiné věci, můžu začít plánovat vlastní budoucnost, jak pokračovat, která už není rozpracovaná a předhozená přede mnou jako byla mateřská role. Pak se minulý týden stalo něco velmi zvláštního. Přistihl jsem se, že se dívám, nebo ne, nejen koukám, ale obdivuji obrovské břicho. Bříško samozřejmě patřilo nastávající mamince a bydlí v něm holčička, ale to jsou všechno nepodstatné věci z toho pohledu, že nastávající maminka bude mít miminko. A už nebudu mít žádné děti.

obraz
obraz

Nikdy jsem si nemyslel, že říkat to takhle může být bolestivé. Až doteď se nám ta záležitost zdála tak snadná a vyřízená, tak to běží, tolik toho zvládneme, tolik se nám toho do života vejde, tak buďme velmi spokojeni se třemi dětmi, které pěkně rostou. A opravdu, když si to takto logicky a rozumem podepřený promyslím, uklidním se. Ano to je správně. Pak se v příštím okamžiku znovu přistihnu, že se na Palkóa dívám, Palkó líbám, zvedám a kojím jako poslední, to jsou poslední měsíce, od května už nebudu mít miminko, protože Palkó bude taky být přeměněn v dítě a konečně to ukončí jednu éru v našich životech. Ještě pár měsíců a už žádné kojení, žádné přitulení maličkého tělíčka, žádný jemný pach miminka, pomačkané podrážky, drobné oblečení pomalu zmizí a postýlka se přesune do dětského pokoje.

Tento stav je zvláštní, někdy smutný, někdy uklidňující po dni, kdy už mám „dost“, ale nedá se to nijak vrátit. Ne, protože jsem se tak rozhodla, protože jsem se mnohokrát vyšetřovala a vždy jsem došla ke stejnému výsledku, totiž že po šesti letech výchovy dětí doma si musím hledat jinou práci. Že někdy jsou i tyhle tři děti moc. Že kromě toho, že je zbožňuji, mám často doma pocit, že hibernuji. Že to vlastně nejsem já, protože jsem dávno zmizela někde ve dvaceti, kdy jsme s manželem byli jen my dva a milovali jsme se čistě proto, že jsme byli takoví, jací jsme byli. Protože by bylo na čase získat jeden druhého zpět a milovat se trochu jinak, vidět toho druhého, nejen přes děti. A stále. Ať chci nebo ne, často myslím na kmotru jednoho ze šesti dětí mého švagra, která, když jsem se otřásl, abych se zeptal, co ji přimělo porodit šest dětí, odpověděla tím nejpřirozenějším způsobem na světě: protože jsem vždycky potřebovala dítě. Teď lituji, že jsem to téma tenkrát opustil, moc by mě zajímalo, jak nakonec žilo poslední miminko, poslední dítě a jestli mu vnoučata z těch let něco vrátila.

obraz
obraz

Protože čas se pro naše potěšení rozhodně nezastaví, neprodlužuje okamžik a moje nejmladší dítě bylo opět o krok pryč od dětské společnosti. Protože včera Palkó vstal, držel se chlapsky roztaženýma nohama okraje vany a pak užaslý nad tím, co tyhle dva měkké, růžové klouby dokážou, zaskřípal všech šest zubů. A zatímco moje švagrová, se kterou jsme si zrovna telefonovali, zázračně jen objektivně řekla, že je čas, všechny vaše děti vstávají tak pozdě, já jen seděla přimrzlá a tiše srážela praktičtější stránku můj mozek, který zběsile hledal kameru a v tu chvíli pil, se mi vryl do mysli, protože už to nebude, protože už nebudu mít žádné děti.

Panzej

Doporučuje: